Někdy si pokládám otázku, kdo vlastně jsem. Je to myšlenka, která se ke mně vrací v různých chvílích mého života, někdy znenadání, někdy v okamžicích klidu a rozjímání, a jindy zase tehdy, když se ocitám tváří v tvář nějaké životní výzvě nebo překážce. Tato otázka, která se na první pohled může zdát jednoduchá, mě dokáže pohltit do hlubokého zamyšlení a rozvířit v mém nitru vír nejrůznějších emocí a úvah.

Kdo jsem? Jsem jen součet svých zkušeností, vzpomínek a rozhodnutí, která jsem v životě udělal? Nebo jsem něco víc, něco, co nelze jednoduše popsat slovy ani pochopit pouhým rozumem? Možná jsem jen malý kousek ve velkém vesmíru, který se neustále mění a vyvíjí, a má existence je jen dočasná jiskra ve velkém toku času. Anebo je tu něco hlubšího, něco, co mě definuje nejen jako jednotlivce, ale i jako součást něčeho většího, co přesahuje hranice mého vlastního já?

Když se na tuto otázku zaměřím, musím si připomenout všechny role, které ve svém životě zastávám. Jsem dítě svých rodičů – jejich naděje, láska a někdy možná i zklamání. Jsem přítel, partner, možná sourozenec, kolega, a to všechno jsou jen části toho, kdo jsem. Každý člověk, se kterým jsem se kdy setkal, každý vztah, který jsem vytvořil, mě nějakým způsobem ovlivnil, změnil mě nebo mě naučil něčemu novému. Ale přesto se někdy ptám, jestli mě tyto role a vztahy opravdu definují, nebo jestli je uvnitř mě ještě něco jiného, co teprve čeká na své objevení.

Někdy se mi zdá, že odpověď na tuto otázku hledám celý život. Myslím na to, jak se lidé mění a jak se měním já. Když se podívám zpátky na své mladší já, stěží bych řekl, že jsem ten stejný člověk. Měl jsem jiné sny, jiná přání, jiné pohledy na svět. A přece cítím, že uvnitř mě zůstává něco neměnného – něco, co mě provázelo od dětství až do dnešních dnů. Možná je to moje duše, můj charakter nebo moje hodnoty, které mě utvářejí a dávají mému životu smysl. Ale co když i tyto věci nejsou stálé? Co když se také mění a vyvíjejí podle toho, jak procházím životem?

Často se snažím hledat odpověď v tom, co dělám, v práci, kterou odvádím, v činnostech, které mě baví. Jsem snad definován tím, co tvořím, co zanechávám za sebou? Nebo jsem definován svými emocemi – tím, jak miluji, jak pláču, jak se raduji? A co mé myšlenky? Jsou to právě ony, které ze mě dělají to, kým jsem? Nebo mě definuje můj vztah k ostatním lidem, k mým blízkým, k širší společnosti? Tyto otázky mě pronásledují a nutí mě přemýšlet o tom, jak složitá a mnohovrstevnatá je lidská existence.

A pak je tu ještě něco hlubšího, něco, co se nedá uchopit rozumem. Je tu jakési tajemství, které obklopuje samotnou podstatu bytí. Když se ptám, kdo jsem, vlastně se ptám i na to, proč jsem tady, jaký má můj život smysl a kam směřuji. Jsou to otázky, které přesahují můj každodenní život a vedou mě k úvahám o podstatě světa, o smyslu života a o tom, co se děje, když naše existence na této zemi končí.

Někdy mě odpovědi na tyto otázky děsí, protože si uvědomuji, že na ně možná nikdy nenajdu jasnou odpověď. Ale jindy si říkám, že možná právě v tom je kouzlo života – v hledání, ve zkoumání, v neustálém objevování sebe sama. Možná není důležité najít konečnou odpověď na otázku „kdo jsem“, ale spíše se každý den posouvat o kousek dál v poznání sebe sama a světa kolem mě. A právě to hledání, ten proces, který nikdy nekončí, je tím, co dává našemu životu hloubku a smysl.

Takže když si znovu položím otázku, kdo jsem, možná si nemusím odpovědět ihned. Možná stačí, když se smířím s tím, že odpověď se bude vyvíjet, růst a měnit, stejně jako já. A možná, jen možná, nejsem definován tím, kdo jsem, ale spíše tím, kým se každý den snažím stát.