Vyvolávání duchů je jako zasedání na rozhraní dvou světů, kde stůl slouží jako most mezi živými a mrtvými. Je to jako když se snažíte naladit staré rádio na stanici, která vysílá z jiného časového pásma; nikdy nevíte, co uslyšíte ani jestli se signál vůbec objeví. Přesto, stejně jako lovec bouřek sleduje neuchopitelný blesk na obzoru, účastníci seance hledají moment spojení, krátký záblesk kontaktu, který může osvětlit temná zákoutí jejich duše. Tato prastará praxe, zakořeněná v barokní touze po překročení hranic hmotného světa, je jako zrcadlo, v němž lidé hledají nejen tváře těch, kdo odešli, ale i odpovědi na otázky, které se odrážejí hluboko v jejich vlastním nitru.