Být sám k sobě poctivý

Poctivost je často jako zrcadlo. Lidé se na něj dívají, často ho používají, ale málokdy skutečně pochopí, co se v něm odráží. Nejde o to, aby bylo zrcadlo bez poskvrnky, ani o to, aby odráželo morální dokonalost nebo nějakou formu svatosti. Poctivost není určená tím, zda jsme byli někdy ve vězení, ale je to hluboký akt lásky k sobě samému.

Stejně jako zrcadlo, které odráží pouze to, co před něj postavíme, poctivost funguje na principu zákona příčiny a následku. Co do života vložíme, to se nám vrací zpět. Když snižujeme nebo odsuzujeme ostatní, budeme stejně tak souzeni. Pokud jsme stále plní hněvu, setkáme se s ním všude, kamkoli vkročíme. Láska, kterou cítíme k sobě samým, nás uvádí do souladu s láskou, kterou nám život nabízí.

Ne každý je ochoten převzít odpovědnost za vznik podobné události, alespoň ne vždy. Je mnohem snazší svádět to na okolí, na ty „jiné tváře“ v zrcadle. Ale duchovní růst je nemožný, dokud nepochopíme, že vnější věci mnoho neznamenají. Skutečná síla a pravda vycházejí zevnitř.

Tak jako zrcadlo věrně zachycuje náš obraz, tak i poctivost odhaluje pravdu o tom, kdo jsme, a co jsme zaslali do světa. Ať už je to láska či hněv, vše se nám vrátí zpět jako obraz v zrcadle.