Sebeláska

Je to jako mít v hlavě soudní síň, kde my sami jsme nejen obžalovaným, ale i soudcem, žalobcem a často i katem. Když uděláme chybu před jinými lidmi, snažíme se ji zamaskovat a skrýt, jak jen to jde. Ale když zůstaneme sami se svými myšlenkami, ten vnitřní soudce se probudí a začne proces, ve kterém je vina nesmírně těžká a trest nemilosrdný. Cítíme se hloupě, nehodnotně a bezcenně.

Po celý život nás nikdo neponižuje tolik jako my sami sebe. Míra našeho sebeničení je přitom kalibrována podle toho, co bychom od nikoho jiného netolerovali. Kdyby nás někdo hanil jen o něco více, než jak to děláme sami, pravděpodobně bychom ho opustili. Pokud nás ale bude hanět o něco méně, než to děláme sami, budeme to snášet téměř neomezeně dlouho.

Když jsme k sobě opravdu krutí, můžeme dokonce tolerovat někoho, kdo nás fyzicky či emocionálně zneužívá, kdo s námi zachází jako s nějakým špinavým hadrem. Máme potřebu být přijímaní a milovaní, ale zároveň nedokážeme přijímat a milovat sami sebe. Čím více sebelásky dokážeme v sobě nalézt, tím méně budeme zažívat tento destruktivní vnitřní soud.

Sebeodsuzování pramení ze sebeodmítání, a to zase z toho, že máme zkreslenou představu o tom, co znamená sebeláska. Je to jako bychom se stále dívali do zrcadla, které nám ukazuje jen naše chyby a nedostatky, a nikdy neviděli to, co je na nás krásné a hodnotné.